Pěchotní srub T-S 19

Jak to vlastně začalo...

Byl rok 1938, Silnice a cesty se hemžily nákladními auty s armaturou, tady míchačka s betonem, támhle pytle cementu, jinde zase kupy písku. Všude okolo mnoho pracovníků s krumpáči a lopatami. Družstvo speciálně cvičených vojáků přejímá právě postavený objekt, montéři ze Škodovky ještě narychlo montují zbraň L1. Srub je vybaven zásobami munice a jídla. Nákladní auta pomalu opouštějí staveniště a poslední dělníci dokončují zához objektu. Místo nedodaného pancéřového zvonu je postaveno polní kulometné hnízdo, vojín s dalekohledem kouká do předpolí linie objektů. Nepřítel může rychle udeřit na každém místě.

Je cítit strach, ale i odvaha. Radista hlásí veliteli objektu přijatou depeši... Velitel ji upouští na zem a odchází do své místnosti. Za hodinu nechá seřadit posádku před objektem a neklidným hlasem řekne: "Musíme opustit opevnění." Mezi vojáky začne špitání, co že se to děje. Po chvíli je všem jasné co se stalo. Byli jsme zrazeni. Nikdo nechce opustit své stanoviště, ale je to rozkaz. Poslední pohled z místa pancéřového zvonu do předpolí. Nepřítel nepřichází... Obránci ustupují. Všichni cítí ten mrazivý pocit. Pomalu nasedají do nákladního automobilu a odjíždějí do kasáren ve vnitrozemí. Obrana pohraničí je ztracena.